Dvořák a Příbram
text Antonína Dvořáka III. (1930-2017), předsedy Správní rady Dvořákova Příbramska z.ú., pořadatele festivalu a vnuka Antonína Dvořáka, napsáno roku 2016
Již skoro padesát let máme v Příbrami hudební festival, který nese jméno Antonína Dvořáka. Položili jsme si však někdy otázku který vítr sem, do našeho kraje, Dvořáka vůbec zavál a kdy se tak stalo? Abychom si nevymýšleli, vezmeme si na pomoc historické dokumenty, které nás přivedou do kostela ve Třebsku (kdysi se užívalo názvu „Střebsko“), ve kterém se uskutečnila svatba hraběte Václava Kounice s Josefinou Čermákovou (údajně první a někdy i celoživotní láskou Antonína Dvořáka) 26.listopadu l877. To slůvko “ údajně“ bychom měli silně podtrhnout, protože o lásce více než švagrovské mezi Josefinou Čermákovou, později Kounicovou, lze s úspěchem pochybovat, máme-li použít diplomatické řeči. Připomeňme si, že Dvořák se svou chotí Annou na této svatbě byl, že byl dokonce za svědka, což je zaznamenáno v matriční knize. Dvořákova manželka Anna v uplynulých čtyřech letech manželství porodila již tři děti, které ale všechny zemřeli. Úmrtí těchto dětí silně ovlivnilo Dvořákovu tvorbu a z jeho žalu a bolesti nám vytryskly skladby, mezi nimiž dominuje Stabat Mater.
Vraťme se ale ještě hlouběji do historie, abychom poznali, který ten vítr to byl, co sem Dvořáka zavál. V roce 1865, kdy tedy mu bylo 24 let a kdy poznal důvěrně žití v chudobě, začal učit dcery zlatníka Čermáka Josefinu a Annu hře na klavír. Josefině bylo 16 let a Anně 11 let, tedy můžeme a dokonce musíme připustit, že pokud Dvořák neměl pedofilní sklony, musela se mu líbit více slečna Josefína, než dítě Anna.
Čas však plynul, Josefina měla vyšší cíle, než „nýmanda“ Dvořáka, Anička zatím povyrostla a tak v roce 1873 se stala Dvořákovou manželkou. Přiznejme si, že „muselo to být “ ( tak se to dříve říkávalo ).
A nyní již se můžeme zase vrátit na tu svatbu do Třebska, respektive již rovnou do budovy zvané „zámeček“ ve Vysoké u Příbramě, kterou dal postavit hrabě Kounic jako svatební dar své manželce Josefině a ve které nyní je Památník A. Dvořáka otevřený pro veřejnost. Na blízkém palouku stálo v té době hospodářské stavení zvané „dvorek“, kde bydlel lesní správce Kohl a byly tam i stáje pro koně a také několik místností vhodných pro ubytování. Od roku 1878 sem Dvořák se svou rodinou zajížděl v letních měsících a obě rodiny se navzájem navštěvovaly.
Později hrabě Kounic nabídl Dvořákovi ve Vysoké pozemek s ovčínem a špýcharem a Dvořák si tento objekt dal upravit jako letní sídlo pro svoji rodinu, které pak užíval až do konce svého života. Jezdili sem z Prahy vlakem do Příbrami, případně do Tochovic, kam pro ně přijížděl kočár hraběte Kounice. Dvořák byl velmi zdatný chodec a nebyl “ líný na krok“. O jeho návštěvách ve městě Příbrami svědčí pamětní deska na bývalé restauraci „U modrého hroznu „, stýkal se a přátelil s regenschorim B. Fiedlerem a skladba č. 13 z cyklu „Poetické kusy“ nese název „Na Svaté Hoře“.
K dokumentům o Dvořákově pobytu na příbramsku i o tom, jaké „vzácné“ návštěvy sem přiváděl, svědčí i bohatá korespondence, jako například Dvořákův „návod „zaslaný Leoši Janáčkovi jak a v jakých časech se dostat na Vysokou. Ledakterá cestovní kancelář by se za takovou informaci nemusela stydět. Dvořák to tu miloval, je tu opravdu krásně a ostatně “ přijďte pobejt “ a přesvědčte se sami.
Život a dílo Antonína Dvořáka
Umělecký odkaz Antonína Dvořáka (8.9.1841 Nelahozeves – 1.5. 1904 Praha) patří k základním pilířům evropského kulturního dědictví. Skladatel se již za svého života stal jedním z nejvýznamnějších evropských symfoniků a tvůrců oratorní a komorní hudby. Jeho díla byla od 80. let 19. století provozována špičkovými interprety v nejproslulejších hudebních centrech mnoha zemí Evropy, ve Spojených státech amerických, v Kanadě, Rusku a Austrálii. V závěru svého života byl Dvořák často označován za největšího žijícího hudebního skladatele.
Dvořák je v mezinárodním kontextu nejhranějším českým autorem a nejproslulejším českým umělcem vůbec. Položil základy české kantátové a oratorní tvorbě a byl prvním, kdo v širší míře seznámil Evropu s českou moderní hudební kulturou. Dvořákova hudba – vyrůstající z českých kořenů a zároveň světová, tradiční, ale v každé době moderní – měla a má klíčový význam pro vnímání českých zemí v kontextu evropských kulturních dějin.
Dvořákovo postavení v dějinách hudby (a možná kultury vůbec) je jedinečné tím, že se jedná o jednoho z mála umělců, kterým se ve svém díle podařilo jednoznačně vyjádřit pocit lidského štěstí. Přesto nelze přehlížet také druhý rozměr skladatelovy tvorby. Řada autorových děl – a mnohdy právě těch nejzásadnějších – je na hony vzdálena prosluněné venkovské idyle, se kterou mnohdy bývá Dvořákovo dílo automaticky spojováno. Sedmá symfonie, Requiem, Klavírní trio f moll a další skladatelovy opusy představují Dvořáka ve zcela jiné podobě: jako člověka přemítajícího o smyslu lidské existence, jako hloubavého jedince, který se k vnitřní vyrovnanosti musí bolestně probít.
Neoddělitelnou součástí skladatelova odkazu je také pedagogická činnost na pražské a newyorské konzervatoři, kde pod jeho vedením vyrostla řada vynikajících autorů, či působení v úloze dirigenta: velké množství vlastních skladeb provedl v premiéře i četných reprízách, a dal tak najevo svoji představu o způsobu interpretace daného díla. A konečně je to skladatelova role symbolická. Dvořákovo dílo reprezentuje na sklonku 19. století zcela novou historickou situaci: české prostředí již necítí potřebu dohánět moderní emancipované národy, ale naopak je schopno kulturní hodnoty evropské ražby vyvážet do světa.
Pro dnešního člověka, strhávaného zběsilým úprkem počátku 21. století a vládou všudypřítomného ukřičeného konzumu, může Dvořákova lidská a laskavá hudba představovat pevný bod, nezpochybnitelnou hodnotu, návrat ke kořenům.
(zdroj www.antonin-dvorak.cz – použito se svolením zřizovatele).
Pro detailní informace o životě a díle Antonína Dvořáka použijte odkaz výše nebo vstupte přes obrázek:
Přehled skladeb (výběr)
Dílo Antonína Dvořáka je bohaté jak svým počtem, tak rozsahem forem – čítá téměř 120 opusů, z nichž většina představuje velká orchestrální, vokálně-instrumentální či hudebně dramatická díla.
Symfonie
Symfonie č. 1, c moll „Zlonické zvony“, 1865
Symfonie č. 2, B dur, op. 4, 1865
Symfonie č. 3, Es dur, op. 10, 1873
Symfonie č. 4, d moll, op. 13, 1874
Symfonie č. 5, F dur, op. 76, 1875
Symfonie č. 6, D dur, op. 60, 1880
Symfonie č. 7, d moll, „Londýnská“, op. 70, 1885
Symfonie č. 8, G dur, op. 88, 1889
Symfonie č. 9, e moll, „Novosvětská“ či „Z Nového světa“, op. 95, 1893.
Symfonie, „Neptun“, 1893 (nedokončená)
Vokálně-instrumentální skladby, oratoria, kantáty, mše
Hymnus Dědicové Bílé hory, op. 30, 1872 (přepracováno 1880 a 1885)
Stabat mater, op. 58, 1877
Žalm 149, op. 79, 1879 (1887 přepracováno pro smíšený sbor a orchestr)
Svatební košile, op. 69, 1884
Svatá Ludmila, op. 71, 1886
Mše D dur, op. 86, 1887 (verze s varhanním doprovodem), 1892 (s orchestrem)
Requiem, op. 89, 1890
Te Deum, op. 103, 1892
Opery
Alfred, 1870
Král a uhlíř, 1871, 2.verze – op. 14, 1874
Tvrdé palice, op. 17, 1874
Vanda, op. 25, 1875
Šelma sedlák, op. 37, 1877
Dimitrij, op. 64, 1882, 2.verze – 1894
Jakobín, op. 84, 1888, 1897 (částečně přepracováno)
Čert a Káča, op. 112, 1899
Rusalka, op. 114, 1900
Armida, op. 115, 1903
Koncerty a koncertní skladby
Koncert A dur pro violoncello a klavír, 1865
Romance f moll pro housle a orchestr, op. 11, 1873/1877
Klavírní koncert g moll, op. 33, 1876 (revize 1919)
Houslový koncert a moll, op. 53, 1879 (revize 1880)
Koncert h moll pro violoncello a orchestr, op. 104, 1895
Symfonické básně, orchestrální skladby a suity
Symfonická báseň (Rhapsodie a moll), op. 14, 1874
Symfonické variace pro orchestr, op. 78, 1877
Slovanské rapsodie, op. 45 (D dur, g moll, As dur), 1878
Česká suita, op. 39, 1879
Legendy, op. 59, 1881
Husitská, dramatická ouvertura op. 67, 1883
Karneval, koncertní ouvertura op. 92, 1891
Scherzo capriccioso, op. 66, 1883
Suita A dur, op. 98B, 1895
Vodník, symfonická báseň podle balady K. J. Erbena, op. 107, 1896
Polednice, symfonická báseň podle balady K. J. Erbena, op. 108, 1896
Zlatý kolovrat, symfonická báseň podle balady K.J.Erbena, op. 109, 1896
Holoubek, symfonická báseň podle balady K. J. Erbena, op. 110, 1896
Píseň bohatýrská, symfonická báseň op. 111, 1899
Slovanské tance – I.řada, op. 46, 1878
Slovanské tance – II.řada,op. 72, 1887
Komorní hudba
Smyčcový kvintet G dur, op. 77, 1875
Klavírní kvintet A dur, op. 81, 1887
Smyčcový kvintet Es dur, op. 97, 1893
Smyčcový kvartet Es dur „Slovanský“, op. 51, 1879
Smyčcový kvartet F dur „Americký“, op. 96, 1893
Smyčcový kvartet As dur, op. 105, 1895
Klavírní skladby
Silhouety, op. 8, 1879** Mazurky, op. 56, 1880
Dumka a furiant, op. 12, 1884
Poetické nálady, op. 85, 1889
Suita A dur, op. 98, 1894 ( později též orchestrální verze)
Humoresky, op. 101 (nejznámější č.7 Ges dur)
Slovanské tance, op. 46 – I.řada, 1878
Slovanské tance, op. 72 – II. řada, 1886
Legendy, op. 59, 1881
Písně a sbory
Čtyři písně, op. 82, 1888 ( č.1 Kéž duch můj sám)
Písně milostné, op.83, 1888 (č. 2 V tak mnohém srdci mrtvo jest)
Biblické písně, op. 99, 1894
Ave Maria, op. 19B, 1877
Ave Maris Stella, op. 19B, 1879
Moravské dvojzpěvy, op. 20 (soprán, tenor + klavír), 1875
Moravské dvojzpěvy, op. 29, 32 (soprán, alt + klavír), 1876
Moravské dvojzpěvy, op. 38 (soprán, alt + klavír), 1877
Kytice z českých národních písní, op. 41, 1877
Z kytice národních písní slovanských, op. 43, 1878
Pět sborů na texty litevských národních písní, op. 27, 1878
Čtyři sbory, op. 29, 1876
V přírodě, op. 63, 1882